Zbytečná nehoda

Potkal jsem ji na hřbitově. Holka kolem třicítky, špinavě blond, pihatá, trošku při těle. Seděla na kamenné desce hrobu, který vypadal jako čerstvý. Aspoň podle věnců a kytek, které nestačil nikdo ukrást. Bylo krátce po půl pátý, jemně mžilo, mlha, ale jinak bylo teplo. Zvláštní úkazy letošního ledna.  

Vedle tý holky ležel pes, černý labrador. Nejdřív jsem si ho ani nevšiml. Ležel jí u nohou, díval se na mě smutnýma očima. Ani se jinak dívat nemohl. Ta holka brečela. Když si mě všimla, ztichla, ale slzy jí pořád tekly. 

Nechtěl jsem se ptát, ačkoliv hezký holky běžně večer na hřbitově nebrečí. Šel jsem dál, a ještě jednou jsem se ohlédnul. Zdvihla hlavu, podívala se směrem ke mně, a něco šeptala. Nerozuměl jsem, ale jako by říkala:
"Zůstaň tu se mnou, prosím." 

Teď trochu kecám. Chtěl jsem, aby to řekla.

Šel jsem dál, ztrácel jsem se mezi starými hroby, ale v tom tichu jsem pořád musel myslet na její pláč. Novopacký hřbitov je poměrně velký, takže než jsem udělal kolečko, bylo šero. Z ulice se tam dostávalo právě tolik světla, aby se člověk nezabil.

Pořád ještě seděla na studeným kameni, hlavu v dlaních. Pes u jejích nohou tiše vyl. Jakmile si mě všimla, podívala se směrem ke mně.

“To jste vy?” zeptala se opatrně. 

“Ano,” odpověděl jsem jemně, “přece vás tu jen tak nemůžu nechat.”

“Jste hodný,” odpověděla a sklopila hlavu.

“Kdybych věděla, že to takhle skončí, nikdy....” Rozplakala se. 

Došel jsem k ní, a opatrně si přisedl. Vzal jsem ji kolem ramen. Přivinula se. Ucítil jsem vůni jejích vlasů zmáčených deštěm. Vonělo to...jako voní žena po koupeli, a ta vůně se mísila s něčím, co jsem nedokázal rozpoznat. Ale bylo to příjemné. Přestala brečet. 

“Nechtěla jsem, aby takhle skončil. Rozešli jsme se. Byl v pohodě. Dokonce mě poslal do prdele,” slabě se usmála.

“Byl to fajn kluk. Trochu praštěnej, ale to jste všichni,” zdvihla hlavu. “Dávali jsme spolu dohromady baráček po tetě. Plánovali jsme rodinu. Pak se mi stalo tohle, ukázala si na oči, a poprvé se na mě otočila. I přes šero, které nás obklopovalo jsem to uviděl, a zamrazilo mě. Byla slepá.

“Po tom, co se mi to stalo, začal blbnout. Prej že jestli tu nemocnici nezažaluju, tak mu nemám chodit na oči. A že dítě, který se nám narodí, bude taky slepý,” vzlykla. 

Pohladil jsem ji po vlasech. Zvláštní pocit.    

“Choval se, jako by ten, kdo nevidí, byl on. Byla to přece úplně banální operace. Vidím jen obrysy. Doktoři mi dokonce řekli, že se to časem může srovnat. Nechtěl nic slyšet. Začalo to být nesnesitelný. Tak jsem ho vyhodila. Odešel uprostřed noci. Vzal si klíčky od auta, že se projede a vyčistí si hlavu.” 

Druhej den mi volala jeho máma:

“Ty čubko, doufám, že jseš konečně spokojená! Michal je mrtvej. Rozumíš?! Náš Medvídek už není..” Pak zavěsila. 

Poslouchal jsem, ona se ke mně tiskla, a kdyby pes nezavrčel, vůbec bych si nevšiml muže, který se k nám blížil. Namířil na nás baterkou. Zdvihla hlavu, a její oči pomněnkově zasvítily.  

“Heduš, jsi v pořádku? Máme o tebe strach.”

“Ano, tati, neboj. Jsem v pohodě. Dojdu sama.”

Muž si mě nedůvěřivě změřil. Pak beze slova odešel. 

“Chodíte sem každej den, viďte,” zeptal jsem se.

Přikývla.

“Měli bysme jít.” Zdvihla se, našla moji ruku a pevně ji stiskla. 

“Není to daleko,” řekla, a já si najednou přál, aby bylo. Chtěl jsem se s ní procházet celou noc až do rána. 

Díky jednomu klukovi, kterej teď ležel metr dvacet pod zemí, a na jehož hrobě začíná v tomhle teplém lednu 2014 růst tráva, jsem držel za ruku tuhle holku. Už jí nikdy neřekne: Sluší ti to, lásko. Protože jí to teď říkám já. Už ji nikdy nepohladí, protože teď ji hladím já. Už...

Odcházeli jsme ze hřbitova, a já se ještě naposledy otočil... Kdybys mohl mluvit, Medvídku, možná bys někomu vykecal, že to nebyla tak úplně nehoda. Ty nečekaný dálkový v protisměru byly moje. AIe ty bys do toho pilíře možná stejně vrazil, viď?! 

Asi si na mě nepamatuješ, seděli jste přes dva stoly v restauraci. Hádali jste se. Od tý chvíle jsem přemýšlel, jak ji dostat.   

Víš, Medvídku, zabalit to dokáže každej blbec. Ale přežít to tu, i když to někdy stojí za starou belu, a všichni tě štvou tak, že bys je nejradši zabil, to si zaslouží zatnout zuby, a nepodělat se z každý holky, která tě nechce.