Ve Vrběticích nám to zase bouchá, pane ministře.

"Dvacet osamělých výbuchů," zmíní malým písmem tisk. Hned vedle pět článků o tom, že "ZAMRZLÉ TRAMVAJE SE DÁVAJÍ DO POHYBU.” Kampak se nám ta “zdravá” munice stačila potichu přesunout?!

Dvacet výbuchů? Ano, ale za vteřinu, jak se mohou na vlastní uši a zdraví přesvědčit místní obyvatelé.

Volají na tísňové linky, ale hlas na druhém konci drátu je vyzývá ke klidu. 
 
Někdo si z nás dělá srandu, pane ministře.
 
***
 
"Máme tu mimořádku," dozvídá se ministr obrany přes horkou linku.
 
"Pane ministře, Vrbětice, průšvih! Někdo zapálil další sklad!” ozývá se na konci tajné linky. 
 
“Co to melete, vždyť by to mělo být dávno čistý!”
 
“Mno, vypadá to na úklid. Hmmm.”
 
"Co?!”
 
“Obchod se zbraněmi, pane ministře. To nejlepší se načerno vyveze do problémových zemí. No a zbytek se zapálí, aby se nemusela dělat inventura, víte?!”
 
“Proboha, co mám dělat? Tohle se nám v divadle nikdo nestalo!”
 
“Navrhuji mlžit. Budeme tvrdit, že se nic zvláštního neděje. Pár výbuchů. Na zbytek dáme embargo. Ať si to vysvětluje ministr vnitra!”
 
“To je dobrý nápad. Ještě že vás mám, generále!”
 
Vrběticemi a okolím mezitím otřásá dělostřelecká kanonáda. Domy se otřásají na kilometry daleko. Země duní až ve Zlíně. 
 
Předseda vlády mezitím přišel s teorií kráteru, do kterého se sesouvá ojedinělá munice a nárazy exploduje. 
 
Kdo byl někdy na vojně, ví, že se střelivem může házet jak chce, a nic se nestane. Tomu kráteru se může akorát smát.
 
Proč se ale evakuují okolní obce? Proč to ve Vrběticích vypadá jako na frontě? Jedna rána stíhá druhou! Venku mrzne, blíží se Vánoce. Lidi nastrkáme do tělocvičen.
 
Tohle smrdí, uvědomuje si předseda vlády. Volá ministrovi vnitra. Je nedostupný. Sekretářka mu vytáčí ministra obrany.
 
“Slyším!” ozve se mrzutě na konci linky.
 
“Co budeme dělat? Dá se to nějak ututlat?” ptá se předseda vlády.
 
“Určitě ano. Nesmíme mezi lidma vyvolat paniku. Dáme do médií stručnou zprávu. Všechno ostatní budeme dementovat. Zavolejte náčelníkovi, hmmm,  ministrovi financí, ať to ve svých novinách příliš nerozmazává.”
 
“Ale - myslíte, že nám to projde? Podle informací, které mám, to tam bouchá jak u Buzuluku. Nemůže přece v demokratickém státě diktovat redaktorům, aby překrucovali pravdu?!”
 
“Já doufám, že je má zmáknutý. Koho kuře jíš, toho píseň zpívej. Nikdo přece nechce přijít o místo. Pokud tam někdo nezařve, postupně to samo utichne.”
 
 “Snad máte pravdu, pane ministře. Haló?! Tú - tú - tú - tú."
 
***
 
Hlasy místních obyvatel nejde v době internetu jen tak umlčet.
 
Redaktoři si koledují o místo: z ojedinělých výbuchů jsou jich v novinách náhle stovky. Tečka. Jinak se nic zvláštního neděje.
 
Několik kravaťáčků ve vládě se trochu zapotilo, aby nepadlo zbytečně nějaké jméno, ale ukočírovali to. Ještě že toho ministra financí máme, říkají si, aniž by měli jasno, jestli šly jeho kuřata, pardon, noviny, tentokrát s nima, nebo proti nim.
 
Lidé, kteří si říkají obchodníci se zbraněmi, a o kterých se nikde nepíše, můžou konečně v klidu spát. Beze strachu z inventury, bez obav o pěkně kulatou sumičku na zahraničním účtu. 
 
Stovky lidí z Vrbětic a okolí, kteří budou muset strávit pár dní mimo své domovy, bude pár dní pěkně naštvaných.
 
Několik tisíc nevinných lidí, někde na druhém konci světa, za pár týdnů, schytá nějaké to humanitární bombardování municí Made in Czech. Kdepak vyplave? Islámský stát? Proč ne. Máme jedinou jistotu, a sice, že se to nikdy nedozvíme.
 
A svět se točí dál. Pěkně demokraticky.
 
Ať žije pravda a láska.