Všichni se za ním honí, všichni ho chtějí mít. Chudáci. I kdyby se třeba rozkrájeli, doženou tak maximálně vlastní smrt. Máte snad jiný názor?
Dnes ráno jsem byl v lese mrknout se po něčem na topení. Čerstvý vzduch v kombinaci se zdravým pohybem po lýtka ve sněhu mi otevřel oči tak nějak jinak, než se bežně díváme třeba na telku, nebo na sousedovic náctiletou dceru v plavkách.
Všude kolem jemná strašidelná mlha. Nikde ani živáčka, ani hajného. Z nějakého důvodu jsem se zastavil pod statným bukem. Mám tyhle stromy rád, protože jsem s bučinou za zády vyrůstal. Sotva půl metru od toho buku rostl další. Nebyl tak statný, a vrch jeho koruny se opíral o spodní větve toho většího.
Napadlo mě, jestli jsou ty dva buky šťastné, a pokud ano, jestli jeden víc a druhý míň. V tu chvíli mi docvaklo, jak divně chápeme štěstí. Oba stromy jsou nejspíš rády za tu možnost prostě BÝT. Zjevit se z oceánu Nevědomí, zhmotnit se a vyrůst, je na Zemi ta nejhezčí věc, která je může potkat.
Možnost být je u stromů to, čemu říkáme Štěstí. My lidé pro to slovo potřebujeme strašně moc: usilovat, zkoušet, pokoušet, překonávat, bojovat.. Stromy si prostě rostou, za ničím se neženou, a JSOU.
A co my? Zrodíme se z Nicoty, a po pár desítkách let bojů se sebou sama se v ní zase rozpustíme. Bez vyhlídek, že budeme mít ještě někdy možnost napravit či dohnat to, co nám docvakne hodinu před smrtí.
A tak si říkám, nejsou na tom ty stromy vlastně líp? Některé buky co znám pamatují Albrechta z Valdštejna. Vyrůstají z hlíny, ve kterou se tenhle slavný vojevůdce dávno proměnil.
