Brečím s mrtvým Hapkou

Už tejden mám rýmu. Mezitím umřel Hapka. Naposledy jsem takovou měla v osmnácti. Dneska je mi o čtyři víc, a zase úplně stejně ucpanej nos, červený voči. V noci utrpení! Prej byl docela dobrej. Teď, když je toho plnej facebook, mě to donutilo si od něj něco poslechnout, abych nebyla za blbce. Klikla jsem na odkaz, co měl na profilu Stanislav Lelek, a zaposlouchala se. Youtube mi pak vyhodil asi milion dalších písniček. Někdo pověsil na net dokument o Hapkovi z roku 2000. Ten chlap má dva metry, ale raduje se jako malý děcko. Trochu starej, ale má něco do sebe. A prej má velký... teda co ty novinářský hvězdy všechno nevyšťouraj..

Dneska jsem v práci natrefila na jednoho týpka. Je sice o pár let starší, na druhou stranu kluci v mým věku.. No comment. Jestli bych si s ním něco začala? Možná. Včera v noci jsem si představovala, jaký by to s ním bylo - kdyby se mnou ležel pod jednou dekou. Napadlo mě, že by to třeba bylo lepší, než s mým oficiálním. Ačkoliv, co je to „oficiální.“ V poslední době mám pocit, že si dělá co chce. Neptám se - kde byl - a co kde s kým dělal. Ze začátku jsem to zkusila, ale nebylo to k ničemu. Jen jsme se shádali. Jestli myslím, že někoho má? Myslíte, že by mi to řekl? Má se se mnou dobře. Když jsem doma, má full servis. Jestli mi nevadí s ním spát, když ho strká...? Jo, vadí mi to. Sere mě to, když to chcete vědět.

Na druhou stranu, co mám asi tak dělat. Byt táhneme spolu, a nějaký společný chvíle taky byly. Jednou jsem mu řekla, že bych ji ráda poznala -ať ji přivede. Řekl mi, že jsem blbá, a zavřel se na záchodě. Když už tam byl hodinu, musela jsem se vyčůrat do umyvadla. No jasně, smích. Prostě to jde taky. Popravdě nevím, co se mezi náma pokazilo. Jsem od rána do večera v práci. Snažila jsem se ho nezanedbávat. On to nejspíš vidí jinak. Ne že bych měla malý sebevědomí - mám ho docela velký - jenže kolikrát žasnu, co, nebo spíš kdo, chlapům imponuje. Jarda z práce vyměnil úplně luxusní - a vážně fajn a hodnou bloncku  za takovou neupravenou cuchtu od pokladny v Tescu. To fakt nikdo nepobral.

Dělám do sedmi. Pak se courám po městě. Teď na sklonku podzimu je brzy tma. jestli se bojím? Není čeho. Zjistila jsem, že těch pár divnejch týpků od podchodu nezajímám ani já, ani jiný lidi. Jedou si v těch svejch špinavejch kšeftech. Ty nezajímá nějaká pipina. Milujou prachy. Jsou zvyklí si všechno koupit. I lásku. Do našeho bytu nespěchám. Stejně tam na mě v poslední době nikdo nečeká. A když už je náhodou pán tvorstva doma, čumí na bednu a u toho chroupe Lays. Bože jak já ten zvuk nesnáším! Automaticky mířím do koupelny a dávám si stereo na plný pecky. Napouštím vanu do půlky, pak si tam vlezu, a naplním ji pěnou. Miluju pěnu se šeříkovou vůní. Zpočátku jsem se nezamykala. Jenou jedinkrát se na mě dobýval. Moje nahý tělo ho nezajímalo. Sháněl něco k jídlu. Myslím, že vypadám vcelku dobře. Prsa větší jedničky, zadek tak normálka. Kvli tomu pitomcovi jsem změnila kadeřnici. Mám vlasy do půlky zad, a kvůli němu jsem si na konce začala dávat melíry. Jednou viděl v časáku nějakou modelku, která to tak měla. Vlastně mu za to musím poděkovat. Už pár lidí mi řeklo, že mi to sluší. Nejsem žádnej narcis, ale potěší to, nemyslíte?!

Teď sedím u netu, poslouchám Hapku a brečím. Ve vedlejší místnosti čumí na bednu někdo, kdo by mě měl milovat, ale on tam jenom - sedí! Kdybych vyskočila nahá z balkonu, ani by si toho nevšiml! Původně jsem chtěla zalízt do postýlky, něco si přečíst, jenže tohle nemá řešení. Možná si přece jen všimne dřív, než dole potkám potmě Hapku...