Z připravované knihy

Právě dopisuju knihu s pracovním názvem BLÁZINEC. Napadlo mě, že se s vámi podělím postupně o pár ukázek. Pokud se vám budou líbit, anebo naopak, můžete mi svý připomínky napsat SEM.

---

Otevřel jsem plátěnou tašku a vytáhl jednu z knížek: Martina Sanders. Ten monogram! "Život s mým osudem." Kdo vymýšlí takový nesmyslný tituly? Hloupá telenovela? Nejspíš existujou výjimky. Doufám, v zájmu zachování duševní příčetnosti čtenářek. Na zadní straně jsem se dozvěděl, že spisovatelka je Češka, a to příjmení je pseudonym - vlastním jménem.... Nedivím se, že zvolila pseudonym.
Kolem prošla vysoká, dlouhonohá holka. Mohlo jí být kolem třicítky. Vypadala dobře, ale strhaně. Snažila se posadit na plastovou židličku, ale ta se jí pořád posouvala. Ucítil jsem závan ovocného likéru. Natáhl jsem nohu, abych ji zabrzdil.
"Dík!"
Otevřel jsem knížku na záložce - nadvakrát přeloženým ubrousku umazaným - snad od rtěnky.
"Nekradu, abys věděl," ozvalo se vedle mě. Dlouhonožka si držela telefon ramenem, a snažila se třesoucíma rukama zapálit cigaretu. "Nemůžu... nemůžu za tebe věčně platit dluhy." Minutu pak poslouchala něčí monolog, prokládaný křikem, který jsem zřetelně slyšel. Rozplakala se, zaklapla telefon a rozhlédla se.
Sklopil jsem oči a četl: "Váhavě k ní přistoupil a objal ji. Vysmekla se mu. Ten nůž ještě před chvilkou ležel na lince. Rozmáchla se, a bez míření bodla.
"To máš za všechno, hajzle!"
Odehrálo se to ve zlomku vteřiny. Muž, ještě stále její manžel, se chytil překvapeně za předloktí - krátce předtím, než se mu obličej zkroutil bolestí.
"Chceš mě zabít, mrcho?!" sykl.
Dřív si ji bral násilím - líbilo se jí to. Někdy ji uhodil - to byla součást nepsané hry. Jejich hry bez diváků.
Nežili si špatně. Byla to hlavně její zásluha. Dovolovala mu, aby s ní zacházel jako s děvkou - líbilo se jí to a inspirovalo. Býval nevypočitatelný - někdy si nebyla jistá, že ji nezabije ve spánku. Bála se s ním ráda, věděla, že ji miluje. Když ji nebude mít on, nedostane ji nikdo - to jí říkával.
Nikdy by ji nenapadlo, že to bude ona - že se ho pokusí zabít.
Bylo to těsně vedle. Čepel sklouzla po ruce, kterou instinktivně nasadil. Te´d se tu svíjí na zemi a řve bolestí jako raněné zvíře. Objevila se kaluž krve, a pomalu se zvěšovala. Tu podlahu jsem nechala nedávno dělat, napadlo ji. Vytryskly jí slzy. Měla vztek - na něj - i na sebe - i na kámošku, která ji přesvědčila, aby ho vykopla.
Koutkem oka zaregistrovala záblesk v jeho očích. S námahou se postavil. Instinktivně, v sebeobraně - tak to později řekne policajtům - bodla podruhé. Chytil se za hrudník a skácel se. Objevila se druhá kaluž, zatímco ta první znatelně tmavla. Chvíli sebou škubal. S úšklebkem ho pozorovala. Pak pohyby ustaly, a najednou bylo ticho.
Pohodila nůž vedle něj, všimla si, že má ruce od krve, otřela si je bez rozmyslu do závěsu  - stejně to tu všechno zapálí - sedla si do křesla a zapálila si. S chladným klidem - sama nechápala, kde se v ní vzal - se napila se koňaku.
Ještě před chvílí tu seděli spolu. Chtěl si povídat - prý je na tom špatně psychicky. Otevřela mu, ačkoliv věděla, že z toho nakonec bude sex - ne víc, to mu dala jasně najevo, když takhle přišel poprvé. Dívali se na nějakej pitomej seriál v televizi a mlčeli. Čekala, že ji za chvíli chytne za vlasy, zakloní jí hlavu, ona slastně zavře oči, on ji políbí na krk, vezme za ruku a rozdají si to na koberci. Bude se bránit, a její vzrušení bude stoupat na vrchol, stejně jako jeho. Tak, jak to spolu dělali roky.
 
Neměla začínat o pěnězích. Byla to jeho špatná investice. Stane se. Jenže to nebylo poprvé. Štvalo ji, že se nepoučil. Vyčetla mu to, začali na sebe křičet, ale ještě pořád se dal večer zachránit. Řekl jí, že si najde milenku, která mu nebude nic vyčítat, a ona na to, že je jíto jedno, když spolu beztak nežijou.
Oba dost vypili.
Neměl to říkat. Věděla, že to není pravda, ale naštvalo ji to.
Těsně za ní se ozval vzdech - blesklo jí hlavou co to znamená - ale nestihla zareagovat včas. Stačila si ještě uvědomit lesk ostří s nádechem do černa od zasychající krve. Ucítila ohnivou bolest v krku. Z posledních sil ji objal, a stáhl s sebou na koberec. Chtěla něco říct, ale nemohla ani šeptat. Dusila se.
´Naše krve se navždy spojily´ - napadlo ji, že by se ta věta hodila do knihy.
Pak potichu zemřela.
XXX  
Odložil jsem knihu na stolek a znovu se začetl do torza novin: "...byla brutálně zavražděna svým manželem."
Možná to bude ten důvod, proč brečela.
Přivedlo mě to k zamyšlení, jestli mám taky nějakýho oblíbence. Napadl mě Pelikán - byl dobráckým strejdou, pokud byl při smyslech - a pokud ne, projevovala se skrze nho skupina různorodých osobností, často podivuhodně vzdělaných. Z toho by se musel zbláznit každej. Pokud by věděl, že je mým oblíbencem - bylo by mu to nejspíš jedno. Neznal jsem ani jeho křestní jméno.
"Už jsem se bála, že na mě nepočkáš!" ozvalo se za mnou vesele. "Promiň, zdržela jsem se. Honila mě partička bláznů.."
 
Zatvářil jsem se kysele.
"Sorry, pokus o vtip. Půjdem?"
Vzala ze stolku knížku, otevřela ji jako by chtěla zkontrolovat záložku, nic neřekla, a uložila ji do tašky - když ji zaujal list z novin. Nezúčastněně přelétla titulky, při zmínce o spisovatelce se zarazila. Vzala mě za ruku. Zvedl jsem se. Zjevně byla ráda, žejsem noviny nechal sklouznout na dlaždice.
Odcházeli jsme, a ještě pořád jsme se drželi za ruku
"Pro případ že ji potkáme, chci tě upozornit, že teta je trochu zvláštní," řekla jako pobaveně.
"Nevěděl jsem, že mě chceš seznamovat s tetou. Trochu předčasný, ne? Vždyť jsme spolu ještě ani.."
"Nespali?"
"To jsem zrovna nemyslel."
Nevím proč mě napadlo, že tahle holka.. "jak se vlastně jmenuješ?"
"Brigit," špitla skromně.
..že tahle holka nemusí být tak docela nevinná. Na první pohled čtenářka červený knihovny - naivní, důvěřivá, citlivá - a na druhý, jak by řekl můj kamarád Marek: Kouká jí to z očí.