Kam chodí spát můj chlapeček ?

Seděli jsme na břehu a pozorovali kola co dělají na vodě kamínky. Opodál na loďce podřimoval děda Procházka, co ho tu občas potkáváme, já a můj chlapeček co se mi za pár týdnů narodí. Když nic nechytí, cestou domů se staví v obchodě a nikdy nepřijde domů s prázdnou. Navečer, když se ochladilo a po vodě začala táhnout mlha,  jsme se vraceli domů.

V poslední době mívám děsivý sny. Zdálo se mi že jsem v tmavý kobce plný špinavejch lidí. Každou chvíli odsud někoho odvedou, a už se nikdy nevrátí. Nakonec jsme zůstali sami s malým klukem. Vyprávěla jsem mu pohádky, povídali jsme si. Vůbec nevím jak dlouho jsme byli zavřený. Dny, týdny...? Za co? Začal mi říkat maminko.

Ten sen se několikrát opakoval. Doktorka říkala, že je to v těhotenství normální, časem to odezní. Petr nebýval občas doma, a mě to moc chybělo. Potřebovala jsem ho cítit vedle sebe. Měl hodně práce, chápala jsem to. Věděla jsem že nás oba miluje.

V noci se mi zase zdálo o vězení, i ten klučina tam byl. Odvádějí nás po kluzkých schodech. Padám, voják do mě kope, klučina mě hladí, voják ho postrkává dopředu. Najednou si přeju vidět ty okovaný dveře zevnitř. Bylo nám tam líp. Stojíme v potrhaných šatech venku v dešti, přijíždí kočár, klučinu nakládají, já chci za ním, strhávají mě ze schůdků.
Křičím ze spaní. Petr mě hladí. Usínám.

Termín porodu se blíží. Prosadila jsem si, že maličkýmu uděláme pokoj v horním patře. Petr to tam moc hezky upravil.

Bylo 1. listopadu dopoledne. Probudila jsem se na sále. Maminko, vaše děťátko.... je nám to moc líto.

Nechci nikoho vidět.

Po dvou dnech jsem konečně usnula. Vracejí se mi moje děsivý sny. Nakládají mě do kočáru a odvážejí. Bráním se, nechci, křičím! Copak mě nikdo neslyší? Kočár zastavil, dvířka se otevírají, slyším dětský smích. Svítí sluníčko, na louce si hrají děti. Spousty dětí. Odněkud přibíhá klučina z mých temných snů. Je starší než ostatní. Usmívá se a bere mě za ruku. Nebuď smutná maminko, já jsem neumřel. Starám se tu o děti co mají přijít na svět. Podívej, támhle mám brášky, ukazuje směrem k hloučku.

Uplynulo několik let. Dneska už se naším domem rozléhá dětský křik, narodili se nám dva báječný kluci. Když se blíží podzim, a odněkud se vynoří smutek, vzpomenu si na ten sen a usměju se protože už vím, kam chodí spát můj chlapeček.