Je psaní osamělá činnost?

Jsou pisálci nudní suchaři? Věčně zamyšlení vrážejí na ulici do lidí. Sedí uprostřed firemních večírků stranou se zpola počmáraným ubrouskem? A jak to mají doma?

My, kteří jsme za ta léta prohnali přes klávesnici stovky tisíc slov, už o tom něco víme. Určitě mi dáte za pravdu, že na psaní je lepší klid. Vyjít si po obědě do vzdáleného koutu zahrady, nikým nerušeni usednout s kávičkou a větrníkem (nebo dvěma) do ratanového křesla v pergole, stojící ve stínu zatím nerezivějícího kaštanu. Kuřáci nezbytné cigárko, do druhé ruky pero. Co chvíli hledíte skrze břečťan proplétající se ozdobným dřevěným mřížovím altánu do dálky, a úmyslně neostříte, protože sousedovic kocour, strakatý jako kravka, vám právě občůrává květináče, a vám by to narušovalo vyprávění. Roztržitě usrkáváte chladnoucí kávu, a zatím vám hlavou letí myšlenky tak rychle, že je sotva stačíte zaznamenat. Pletete si pero s cigaretou, a hřbetem ruky ometáte popílek ze zpola popsaného listu. Je vám jedno, jestli zapálíte altán - a protože myšlenky zrovna zamrzly, nejspíš byste nějaký šok uvítali - aby vás vysadil zpátky na hřbet Pegasa.

Možná patříte mezi ty, kterým se nejlíp píše v rámusu. Hudbu máte jako zeď, oddělující vás od řvoucích dětí, nebo manželky, která ječí na celý barák, že se ten debilní bígl dnes už potřetí vyčůral na schodech, a máte si to jít uklidit. Za zvuků Metallicy s volume doprava je vám to úplně ukradený. Nerozhodí vás lomcující klika ani kopance do dveří. Pracovna je svatyní, kam můžete jen vy - a vaše múzy. Za přítomnosti manželky v domě jen ty neviditelné.

Pokud myšlenky nepřicházejí, píšu radši v tichu. Když mám plnou hlavu, a příběh v mysli takřka napsaný, je to snazší s rychlou hudbou - to aby prsty nezdržovaly, a hbitě kmitaly po klávesnici. Vůbec by v tu chvíli nevadilo, kdyby mi nějaká fajn múza z masa a kostí zvědavě koukala přes rameno, občas mi přitom dala barevnou a voňavou pusu, a na ty éterické přitom vůbec nežárlila.