S tátou v posteli

Spolužáci jí neřekli jinak než Kopernikus. Nikdo pořádně nevěděl, jak k tý přezdívce přišla. Hvězdy ni nezajímaly. Ve škole se nijak neodlišovala. Hezká holka s výraznýma modrýma očima. Kluci se ji pokoušeli balit. Nevšímala si jich. Milostné návrhy přecházela mlčením. Nikdo nevěděl, že ji doma zneužíval otčím - předtím než se uchlastal. Nikdo nevěděl, že žije dvojí život, a po nocích se toulá městem.

Máma přicházela z práce utahaná. Neměly si co říct. Dělala v managementu nadnárodní firmy. Měla pod sebou hromadu lidí. Nikdy mezi sebou neměly ideální vztah. Vlastně neměly žádnej vztah. Tolerovaly se, ale nesvěřovaly. Většinou se potkávaly, když seděla s vodkou naředěnou džusem na gauči tak, jak přišla z práce. Lodičky vyzuté pod konferenčním stolkem, třela si chodidla o sebe a dívala se skrze velkou televizi do neznáma. Pravidelně takhle usínala.

Otčím to na ni zkusil poprvé ve čtrnácti. Nebyl to žádnej násilník. Prodával auta. Vydělával dost. Vlastně si víc rozuměla s ním, než s mámou. Oba trpěli máminou vyhořelostí. Ta postel, ve který spolu postupem času skončili, byla pro oba kompenzací citovýho strádání. Nijak zvlášť se jí nelíbilo co spolu dělali, ale brala to jako nutnou daň za lidskou blízkost v nefungující rodině. Předtím, než od ní z pokoje odcházel, omluvil se, a otcovsky ji k sobě přitiskl. Možná to celé trpěla právě pro ten okamžik rodičovský lásky. Svýho skutečnýho tátu nikdy nepoznala. Máma o něm nechtěla mluvit. Jen jednou se podřekla, že to je nějakej arogantní ředitel.
Když otčíma zkosila v pětapadesáti cirhóza, máma si toho snad ani nevšimla.

Krátce po pohřbu se v ní něco zlomilo. Najednou si připadala dospělá. Až moc dospělá. Otčímovu smrt vnímala jako obrovskou nespravedlnost. Přišla o jedinýho spojence na tomhle světě. Ve škole nikdo nic nepoznal. Nikdy nebrečela. Dusila to v sobě. Naděje, že se máma změní, se ukázaly jako planý. Měla svou práci a svoji vodku s džusem. Mezi tím nic. Ani ji.

Když ji toho večera přepadl v parku ten velkej chlap, ani se moc nebránila. Zavezl ji do nějakýho bytu a zamkl v pokoji. Nevypadal jako doupě mafie s bílým masem. Aspoň něco. Nad ránem se vrátil. S někým telefonoval. Nerozuměla o čem se baví, ale pochopila, že se to týká jí. Nechal ji, aby si zašla do kuchyně a napila se. Vlastně byl docela milý. V lednici objevila džus a nenačatou vodku. S odporem přibouchla dvířka. Pak vzala z linky nůž a schovala ho do rukávu. Jakmile k ní přistoupil, bodla. Snažil se jí nůž vytrhnout. Všimla si zvláštního tetování, linek mezi palcem a ukazovákem. Bodla znovu. A pak ještě mnohokrát. Svezl se na zem a chytl ji za nohu. S odporem ho odkopla a vyběhla z bytu.

Temná hladina Vltavy se zvláštně leskla. Trvalo jí jen chvíli než se zorientovala. Nůž bez rozmyslu odhodila do řeky. Domů dorazila krátce před svítáním. Ovladačem vypnula televizi a mámu přikryla dekou. Oblečení hodila do pračky a zasypala všemi udělátky na skvrny, který dole v polici našla. Pak už vnímala jen proudy horké vody, které jí zkrápěly tělo.

Probudilo ji mámino starostlivé pohlazení.

„Jsi v pohodě?“ zeptala se.

Přikývla.

„V noci se mi ozval táta,“ řekla najednou. „Tvůj táta.“

Udiveně se na ni podívala.

„Prej tě potkal někde v parku. Chtěl by napravit všechny ty roky, kdy si tě nevšímal.“

Tělem jí proběhlo nepříjemný zamrazení.

„Mami, vždyť já bych ho ani nepoznala!“

„Důležitý je, že on poznal tebe, ne?! Je to sice ředitel, ale takovej trochu extravagantní. Třeba...na ruce má vytetovaný linky. Vypadá to jako...“

„Drápy!“ skoro vykřikla.

„Jo, asi jo... Jak tě to napadlo?“

Najednou bylo ticho. Pak se na ni podívala a zoufale vykřikla:

„Mami..... Já ho zabila!“

Bylo to poprvé za mnoho let, kdy máma nešla do práce. Školu vyřešil telefonát. V ten den si byly blízké jako nikdy. Jako by si chtěly vynahradit všechny ty roky nezájmu a ne-štěstí. Domácí zásoby vodky i džusu se ztenčily. Když spolu pak ruku v ruce rozevlátě vyrazily do nočního sídliště, vysoko nad nimi se, navzdory tvrdošíjnému světlu lamp, rozsvěcovaly hvězdy. Jedna po druhé.