Hodinu nevíš

Potkával jsem ji každý den naproti autobusovýmu nádraží v Nový Pace. Dlouhý vlnitý prošedivělý vlasy stažený do ohonu, pestrobarevný svetr evokující léta ztraceného mládí. Ani malá ani vysoká, ani tlustá ani hubená. Přesto jiná.

Postávala u přechodu, nedaleko sochy archanděla Rafaela. Lidé ji obloukem obcházeli. Byli jí lhostejný. Jen se dívala, a ten pohled stačil, aby v lidech probudil to bojácné, co v sobě každej v skrytu nosí. 
Řidiči, kteří ze zvědavosti zpomalili – protože ona tam stála, aby si jí všímli - se setkali s nepříjemným pichlavým pohledem. Za velkýma brýlema tvář čarodějnice. Ne ošklivá, ne dobrá. Nemohli tušit, že je takovou z donucení.
V září to byl rok, kdy se to stalo.

Měla krátce po třicátých narozeninách. K tomu pátý výročí svatby. S Martinem. Brali se rok poté, co se jim narodil Martínek. Roztomilý blonďáček.

Byla nejšťastnějí na světě. Jenom kvetla. Místní si ji pamatovali jako krásnou blondýnku se zvlněnýma dlouhýma vlasama a pomněnkovýma očima. Vedle ní krásnej chlap. S pomocí rodičů postavili dům ve čtvrti zvaný Ořechovka. Poslední v řadě, se zahradou sousedící s lesem.
Toho rána měla divný tušení. Po promilovaný noci, kterých bylo i po letech pořád víc než málo, dala muži dlouhou pusu, Martínkovi jednu na čelo, a mezi dveřma jen velmi pomalu pouštěla jejich ruce.
Cestou kolem autobusovýho nádraží se Martínek tátovi vytrhl. Snad ho něco zaujalo na druhý straně ulice. Prostě vběhl pod projíždějící auto. Bylo to jako když se zastaví hodiny. Řidič červené dodávky neměl šanci zabrzdit.

Zakrvácené tělíčko malého kluka odlétlo na druhou stranu ulice. Bledý otec k němu přiskočil. Přitiskl ho k sobě a pokoušel se zachytit dech, přestože poznal, že je konec. Něžně ho položil do trávy a dal se do běhu.
Ona nic z toho zatím netušila. Ani to, že život jejího milovanýho muže právě vyhasíná v altánu na konci zahrady. Neunesl bolest. Věděl, že by nevydržel pohled na svou ženu. Až se dozví, že Martínek už – není!
Objevila ho tam v doprovodu policie, která nepřišla pomáhat, ale jako posel špatných zpráv. Ptali se po jejím muži. Nevěděla. Z nějakýho důvodu hlídku napadlo projít se po zahradě. Tam ho našli.
Od tý chvíle přestala mluvit. Přes noc zestárla o desítky let. Vlasy jí zešedivěly, na tváři se zjevily vrásky. Sousedi ji druhý den nepoznali. Prý se zbláznila.

Na pohřbu, který měli oba Martinové společný, ji nikdo neviděl.
Okna domu smutku zůstaly od tý doby zatemněný. Pustnoucí okrasnou zahradou se čas od času ploužila jako bílá paní. Celý noci rozmlouvala s mužem a synkem, smála se Martinovým vtipům, červenala se po jeho lichotkách, a společně se bavili skotačením maličkýho.     
Přežívala jen díky sousedům, kteří jí občas nechávali u branky koš s jídlem. Nikdy ji nepotkali - až ten den krátce před Velikonocema. Právě vykládali nákup z auta. Chtěli ji pozdravit, ale slova jim zamrzla v krku. Její oči byly pichlavý, jedovatý, a jejich pomněnková modř děsila. Stáli tam jako sochy,  tváří v tvář šílenství, kterýho se lidi bojí víc než smrti. Její mlčení jako by ten dojem umocňovalo.

Od toho dne ji přestali podporovat. Nebylo to z nenávisti. Prostě se jí báli. Z čeho od tý doby žila nikdo nevěděl. Nikdy ji neviděli vycházet. Možná tam mezi svýma v klidu dávno zemřela.

Pak se začala objevovat dole ve městě. Na místě, kde přišla o to nejcennější, kde jeden zemřel, druhý bolestí zešílel.
Stávala tam každý den od časnýho rána. Na sobě pořád ten samý svetr, bez ohledu na počasí. Nikdo ji neviděl přicházet, odcházet, ani jíst.

Místní říkali, že ji hlídá démon - což bylo dost přes čáru i ve městě kdysi tak prosáklým spiritismem. Přesto v ní bylo něco, co nutilo lidi přecházet na druhý chodník.
Stávala tam až do toho pošmournýho časně zimního dne, kdy se večer v televizi objevila zpráva o tragický nehodě, pronesená unylým výrazem okoukané moderátorky:
"Řidič červené dodávky sjel v Nové Pace z dosud nezjištěných příčin na chodník, kde srazil chodkyni. Na místě zemřela."
Pravdivá byla jen ta červená dodávka. Jakmile si jí řidič všiml, donutila ho pichlavým pohledem, aby z ní nespustil oči. Udělala krok, jako by chtěla vstoupit před auto, zdvihla ruku v gestu, kterým se zastavovali koně – a řidič, snad v nějakým pudu sebezáchovy, strhnul dodávku přímo na ni.

Nalepila se na kapotu jako hadrová panenka, se kterou auto přeletělo na druhou stranu silnice, kde narazilo do sochy archanděla. Kamenná hůl ovinutá hadem se zlomila a probodla čení sklo. Z nehybného těla ženy pozvolna unikal život a vysvobozoval ji z vězení. Pootevřenýma dveřma vypadl šokovaný řidič. Bledý, ale živý.

Jeho první myšlenka patřila manželce a jejich malý holčičce.